MOSHÉ FELDENKRAIS (1904 – 1984)
Feldenkrais studoval tělo v pohybu s přesností, jakou jsem nikde jinde nenašel. Peter Brook
O ŽIVOTĚ MOSHéHO FELDENKRAISE
Moshé Feldenkrais se narodil v roce 1904 na Ukrajině. Ve svých čtrnácti letech odešel z domova a emigroval do Palestiny. Bylo to krátce po skončení první světové války a cesta mu trvala téměř šest měsíců, protože šel většinou pěšky. Prvních deset let žil v Tel Avivu, který byl v té době malou komunitou židovských osadníků. Moshé v té době studoval a zároveň pracoval jako vychovatel, dělník a zeměměřič. Ve volném čase se věnoval sportu, především fotbalu, při němž utrpěl první vážné poranění chrupavky v koleni. Zmiňuji se o tom záměrně v samotném úvodu, neboť opakované zranění tohoto kolene v průběhu jeho života mělo zásadní význam při jeho objevech a vyvíjení systému cvičení.
Roku 1928 se odstěhoval do Paříže, kde studoval na Sorbonně fyziku, matematiku a strojní inženýrství. Po získání titulu doktora věd mu Fréderic Joliot-Curie nabídl místo ve svém institutu. Společně navrhli několik Van de Graaffových generátorů a dalších přístrojů pro výzkum radioaktivity.V roce 1935, kdy Joliot-Curie obdržel Nobelovu cenu za objev indukované radiace, byl Moshé Feldenkrais jeho hlavním asistentem. Jako vědec byl empirik, který dával přednost pozorování a experimentování před abstraktními teoriemi.
Ani v Paříži se nepřestával věnovat sportu. Výrazně ho ovlivnilo, jak duchovně tak fyzicky, setkání s trenérem moderního juda a zároveň japonským ministrem školství, Jigoroem Kanoem. Feldenkrais se začal judu věnovat s takovou intenzitou, že se stal jedním z prvních Evropanů, kteří získali černý pás. Zároveň založil v Paříži Klub jiu jitsu a napsal o judu dvě knihy. K první z nich napsal předmluvu sám mistr Kano.
V roce 1940, po obsazení Paříže nacisty, odjel Feldenkrais jednou z posledních lodí do Anglie. Pasažérům, kteří se snažili dostat na přeplněnou loď, bylo řečeno, aby nechali všechen svůj majetek na břehu. Feldenkrais se odmítl vzdát kufru, který mu svěřil Joliot-Curie, a přece se na loď dostal. Naštěstí – v kufru se mu podařilo převézt do Anglie údaje o pokusech s nukleárním štěpením, plány zápalné bomby a dva litry těžké vody, která byla použita při projektu Manhattan. Během války pracoval pro anglické ministerstvo námořnictví, kde pomáhal při vyvíjení sonaru a dalších prostředků pro zjišťování přítomnosti ponorek.
Přesto, že byla válka a byl plně vytížen prací pro námořnictvo, nepřestával se Moshé věnovat judu, které sám aktivně praktikoval i vyučoval. Užíval svých pozorovacích schopností k analyzování mechaniky, která činí judistické pohyby efektivními. Intenzivní judistické aktivity a sňatek s Yonou Rubensteinovou, dětskou lékařkou, podnítil v té době Feldenkraisův hlubší zájem o lidský vývoj. Inspirován pozorováním nemluvňat a dětí v ordinaci své ženy, začal studovat způsoby, jak se děti učí pohybovat – od přetočení ze zad na břicho až po chůzi. Uvědomil si, že se malé děti spontánně pohybují ideálním, tj. tím nejhospodárnějším způsobem.
Těsně po válce, ještě při pobytu v Anglii, byl Feldenkrais účastníkem autobusové nehody, která výrazně zhoršila jeho staré zranění kolena. Lékaři mu sdělili, že se musí podrobit operaci nebo už nikdy nebude chodit. V té době ještě neexistovaly moderní artroskopické techniky a nejlepší lékaři v Anglii nabízeli pouze padesátiprocentní záruku, že operace bude úspěšná. Feldenkrais považoval provádění operace s takovou prognózou za nevědecké a nezodpovědné. Jak později uvedl: „Řekl jsem lékařům, že musejí být idioti, protože v naší laboratoři provádíme pokusy jen tehdy, když jsme si na osmadevadesát procent jisti svou hypotézou.“( Shafarman, Steven: Vědomí léčí: Feldenkraisova metoda dynamického zdraví. Praha: Pragma 1997, op.cit. ,s. 9.) Ve snaze vyhnout se operaci a najít jiné řešení k vyléčení svého zranění začal studovat všechno, co bylo v té době známo zdraví a léčení – anatomii a fyziologii, neurofyziologii, pohybovou terapii, psychoterapii a duchovní cvičení, jógu, akupunkturu a hypnózu.
Feldenkrais se operaci nikdy nepodrobil. Využil svých vědeckých vědomostí, zkušeností z juda a v neposlední řadě také znalostí toho, jak se nemluvňata učí lézt a chodit a naučil se sám opět chodit tak dobře, že dokonce začal znovu cvičit a vyučovat judo. Během mnoha měsíců strávených na lůžku, ukázněného sebepozorování a opatrného cvičení objevil způsoby, jak probudit a prohloubit základní procesy, jejichž prostřednictvím se malé děti učí pohybovat a fungovat. Zjistil, že klíčem k léčení je uvědomovat si, co děláme. Využil výhody dospělosti, kdy máme pohyby z vlastního dětství již uloženy v tělové paměti a o svém těle a jeho pohybu máme vytvořenu určitou představu. Na základě toho objevil, že pohyb nemusí ( ze začátku ani nemohl ) v určité fázi nutně fyzicky provést, ale že jeho tělo se dokáže inervovat samotnou myšlenkou, představou o pohybu.
Když se mu podařilo obnovit pohyb v koleně, jeden kolega, který trpěl chronickými bolestmi zad, se ho zeptal, zda by mu nepomohl stejný proces. Proces byl úspěšný. Feldenkrais si uvědomil, že tímto způsobem může pomáhat všem lidem za předpokladu, že bude přistupovat ke každému člověku jako k originálu s jeho fyziologickými i psychologickými zvláštnostmi. I když on sám nazval souhrn svých poznatků a systém cvičení metodou, nikdy je nepoužíval jako metodu – tj. jako pevný systém aplikovatelný v neměnné podobě na každého pacienta/studenta. Vyvinul způsoby usnadňující léčení a učení prostřednictvím doteku, mluvených a psaných instrukcí a pohybu a začal je nazývat Funkční integrací (FI –Functional Integration®) a Pohybem k sebeuvědomění (ATM – Awareness Through Movement®).
V roce 1950 se Feldenkrais vrátil do Tel Avivu a stal se prvním ředitelem elektronického oddělení izraelské armády. Brzy začal spolupracovat s Davidem Ben-Gurionem, prvním izraelským předsedou vlády, který mnoho let trpěl chronickou bolestí zad, dýchacími potížemi a mnoha dalšími vážnými zdravotními problémy. Když se Ben-Gurionovo zdraví dramaticky zlepšilo, Feldenkrais začal být považován za národní poklad. V padesátých a šedesátých letech vyučoval v Izraeli a Evropě. Svou první skupinu učitelů vycvičil v Tel Avivu na počátku 70. let. V roce 1971 byl poprvé pozván do Spojených států, kam se během následujících jedenácti let často vracel, protože školil velké skupiny ( především lékařů ) v San Francisku a v Amherstu v Massachusetts. Měl zde i své soukromé pacienty, s nimiž prováděl dlouhodobý výzkum prostřednictvím Funkční integrace – z nich nejznámější se stala žena jménem Nora, jejíž případ a dlouholetou práci s ní popisuje Feldenkrais v knize “Body Awareness as Healing Therapy: The Case of Nora“.
Moshé Feldenkrais celý život cestoval a přednášel v mnoha zemích světa o svém výzkumu vztahu mezi pohybem a vědomím. Pracoval se všemi typy lidí – od dětí s mozkovou obrnou až po četné umělce, jako byl například zesnulý hudebník Jehudi Menuhin. Mnoho let vyučoval pro Petera Brooka a jeho Theatre Bouffes du Nord. Spolupracoval s mysliteli, jakými byli antropoložka Margaret Mead, neurolog Karl Pribram nebo badatelé v oboru psychofyziky Jean Houston a Robert Masters.
Feldenkrais sám byl iniciátorem vzniku a rozšiřování studijních programů Feldenkraisovy® metody (Feldenkrais® Method Training Programs) s mezinárodní akreditací. Nechal si své cvičení patentovat jako metodu, i přes sporný a často diskutovaný význam tohoto pojmu. Stejně jako kdysi založil klub judistů v Paříži, snažil se o to, aby na podobné bázi byli sdružováni lidé, kteří se o jeho metodu zajímají, chtějí ji hlouběji studovat a následně vyučovat. Podporoval vznik právně zaregistrovaných otevřených sdružení (Feldenkrais Guild®) v jednotlivých zemích světa, jejichž fungování je důležité nejen pro pomoc a usnadnění komunikace absolventů čtyřletých studijních programů a odborníků z různých oblastí, ale i pro ošetření patentu Feldenkraisovy metody a zamezení její degradace na čistě rehabilitační techniku, kterou není.
Moshé Feldenkrais žil podle svých přesvědčení. Často říkal, že jeho metoda není způsob učení ani provádění terapie. Jeho hlavním cílem bylo vytvářet podmínky pro učení. V praxi to znamenalo, že navzdory očekávání druhých a občas zdánlivě proti svému vlastnímu zájmu, odmítal lidem radit, co mají dělat. Být v jeho přítomnosti prý vedlo k mnoha problémům, k jejichž řešením neposkytoval žádné rady. Preferoval pochybnosti a nejasnosti. Snažil se říci ano i ne zároveň, což je perfektně čitelné z principu, jakým jsou vystavěny jeho hodiny. Chtěl svobodně objevovat své vlastní pravdy a odmítal se zatěžovat názory a očekáváními druhých. Ačkoli tvrdil, že nikomu neradí jen proto, že si váží integrity každého jedince, jeho chování vypadalo podle výpovědí řady jeho studentů někdy směšně nebo manipulativně.
Mnoho lidí, dokonce i jeho žáků, z něj mělo strach. Naopak- a to je velmi zajímavé – s dětmi, s nimiž pracoval, dokázal okamžitě navázat velmi otevřený a hluboce lidský kontakt a vytvořit jim svou osobností prostředí, ve kterém se cítily absolutně v bezpečí. Moshé tvrdil, že i nejmenší dítě je jedinečně inteligentní. Z toho důvodu o dětech nikdy nehovořil v jejich přítomnosti. Když potřeboval nějakou informaci, která mohla obsahovat negativní prognózu, vždycky odešel s rodiči mimo místnost, v níž se dítě nacházelo a tam se jich zeptal.
Když se lidé Feldenkraise ptali na jeho práci a způsob myšlení, odpovídal, že jeho talent spočívá především ve schopnosti „učinit abstraktní konkrétním“. Tímto komentářem sebe sama přesně vystihuje svůj celoživotní zájem o integraci mnoha disciplín a všech aspektů života.
Moshé Feldenkrais zemřel v roce 1984 pokojnou smrtí ve věku osmdesáti let v Tel Avivu.
